Historie vysvědčení
Na stránkách Pedagogického muzea jsem našla zajímavý článek od PhDr. Lenky Kločkové. Pojednává o historii vysvědčení.
Zdroj: http://www.pmjak.cz/new/index.php?menu=100
Pohled do historie vysvědčení
Úřední listina, s níž se během svého života setkáváme nejčastěji – školní vysvědčení. Snad každý z nás má doma pečlivě schovaná svá vysvědčení, které čas od času bere do ruky, aby se jimi pochlubil svým dětem nebo vnukům anebo jen nostalgicky zavzpomínal na uplynulá školní léta.
„Trofeje“ v podobě známek však s odstupem času nebývají tím nejdůležitějším, co se nám nesmazatelně vrylo do paměti. Ať už se na našem vysvědčení skví jakékoliv hodnocení, jakékoliv známky, vždy se nám za nimi vybaví osobnost pana učitele či paní učitelky…
Kdy však žáci začali dostávat svá první vysvědčení a jaká byla jejich podoba? Z čeho byli klasifikováni a jak dalece se klasifikační stupnice lišila od té dnešní?
Pokusme se nahlédnout za oponu času a podívat se, od kdy se začíná psát historie vysvědčení. Jaká vysvědčení dostávali například žáci na obecných a měšťanských školách v 19. století, v době, kdy české země byly součástí mnohonárodnostní rakouské monarchie, jaká si odnášeli domů v letech předmnichovské československé republiky a později v době nacistické okupace - v Protektorátu Čechy a Morava a také, jakou podobu má vysvědčení dnes?
Nejprve se zastavme u samotného pojmu vysvědčení: Pedagogický slovník jej pod heslem školní vysvědčení vymezuje jako úřední listinu, „…která jednotlivci osvědčuje, že v určitém čase navštěvoval určitou školu, a vyjadřuje, jak vyhověl jejím požadavkům. Kromě osobních dat obsahuje zpravidla hodnocení chování a prospěchu žáka a potvrzení o docházce do vyučování a do zájmových kroužků.“ 1
Historie vysvědčení je poměrně mladá; začíná se psát společně s vydáním Všeobecného školního řádu císařovnou Marií Terezií 6. prosince 1774. Jím byl položen základ modernímu vzdělávacímu systému, který je obecně vnímán jako zavedení povinné školní docházky. Zároveň s jeho uváděním do praxe vyvstala i potřeba klasifikace žáků, která umožňovala učitelům, aby mohli sledovat, jak probíranou učební látku žáci zvládají.
V době předcházející vydání Všeobecného školního řádu mělo hodnocení žáků na školách podobu volného posudku, který stávající učitel předával budoucímu učiteli žáka. Spíše než o vysvědčení můžeme hovořit o „osvědčení o studiu“, které studenti například dostávali po ukončení středoškolského studia, v případě, že hodlali dále studovat. 2
Také podoba vysvědčení se v jeho počátcích lišila od té, kterou známe dnes. Původně se vysvědčení nevydávalo v pololetí a na konci školního roku, tak, jak jsme zvyklí dnes, nýbrž jej žáci dostávali až tehdy, když po absolvování školní docházky opouštěli školu. 3 V průběhu 19. a na počátku 20. století existovaly tři typy vysvědčení: vysvědčení propouštěcí, vysvědčení na odchodnou ze školy a frekventační vysvědčení.
Propouštěcí vysvědčení mohly dostat děti, které „… dovršily věk školou povinný a mají nejpotřebnější pro obecnou školu předepsané vědomosti z náboženství, čtení, psaní a počítání…“. 4 K jakému účelu byla vysvědčení vydávána odrážela i formální úprava tiskopisů vysvědčení, která v tomto případě nesla nadpis „Vysvědčení na propuštěnou ze školy“ anebo „Propouštěcí vysvědčení“.
Koncem 19. a počátkem 20. století si žáci nezřídka spolu s propouštěcím vysvědčením odnášeli domů i „rady na cestu do života“ – souhrn morálních pravidel, kterými by se měli ve svých životech řídit. V archivu Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze se například nachází titul „Rada na cestu života mládeži ze školy vyšlé“ z roku 1902 a brožura „Na rozchodnou. Několik upřímných slov, jež bývalé žákyni na rozchodu věnují učitelé její“, která vyšla rovněž na počátku 20. století. 5 Mnohé rady, které jsou v nich obsaženy neztratily nic ze své aktuálnosti ani po více než sto letech. Citujme například z kapitoly třetí „Rady na cestu života mládeži ze školy vyšlé“, která nese název „Konati svou povinnost buď tvým nejpřednějším heslem života“:
„Povinnost jest veliké slovo; konati povinnost jest údělem našeho života a základem všech ctností. Však kdo ti poví, zdali jsi vykonal, co ti povinnost velela? Poví ti to onen vnitřní strážce a soudce – hlas svědomí. I rozum se může mýliti, ale hlas svědomí se tak snadno nezmýlí. Neumlčuj, neuspávej toho strážce!“ 6
Vraťme se však ještě do první poloviny 19. století. Na prvních školních vysvědčeních byla hodnocena docházka do školy, chování, prospěch v jednotlivých předmětech a celkový prospěch.
Abychom si utvořili přesnější obraz školního vysvědčení „na propuštěnou“ ze školy z první poloviny 19. století, uveďme zde přepis vysvědčení, jehož originál se nachází v archivu Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze, a které obdržel 5. července 1847 žák Linhart Prayzler z Roztok:
„Níže psaný vyznává, že Linhart Prayzler, žák druhé třídy v triviální škole Roztocké šest let do školy chodil pilně a předepsaným předmětům se naučil, jak následuje:
Náboženství …. dobře
Čtení……………. .dobře
Psaní……………. dobře
Počítání………….dobře
Týkaje se jeho mravopočestného chování, skrze celý čas se vždy uctivě a mravně choval. V Roztokách dne 5. července 1847.“ 7 Na vysvědčení samozřejmě nesmějí chybět podpisy místního učitele a duchovního správce.
Jaké známky vlastně žák Prayzler na vysvědčení dostal? Jakou podobu měla první klasifikační stupnice, která platila jak pro vysvědčení, tak pro školní zprávy? Nahlédneme-li do klasifikační stupnice, kterou předepisovalo „Politické zřízení školské“ z roku 1805, zjistíme, že se posuzovala:
návštěva školy: (velmi pilná, pilná, řídká)
mravy: (velmi dobré, dobré, prostřední, školnímu řádu nepřiměřené)
prospěch v jednotlivých předmětech: (velmi dobrý, dobrý, prostřední, slabý). 8
Žák, která měl na školní zprávě nebo na vysvědčení většinu známek velmi dobrých a žádnou prostřední prospěl s vyznamenáním; ten kdo měl více než ze tří předmětů prostřední, byl nucen opakovat. 9
Ve druhé polovině 19. století dochází ke změnám v klasifikaci : samostatně je klasifikována píle žáků a ruší se čtvrtý stupeň v klasifikaci mravů. Také klasifikační stupnice doznala řady změn. Prozatímní školní řád z roku 1884 předepisoval následující hodnocení žáků obecných a měšťanských škol:
mravy (choval se velmi mravně, mravně, nedosti mravně, nehodně)
pilnost (učil se velmi pilně, pilně, nejednostejně, málo)
prospěch: (prospěl velmi dobře, dobře, dostatečně, sotva dostatečně, nedostatečně). 10
Dalším typem vysvědčení bylo vysvědčení na „odchodnou“ ze školy; to obdrželi ti žáci, kteří sice již dosáhli věku, kdy měli opustit školu, tedy 14 let, ale nenabyli ještě potřebné školní vědomosti a podle závěru učitelské konference se to ani nedalo očekávat. Toto vysvědčení pak neobsahovalo žádnou klasifikaci.
Posledním typem vysvědčení bylo vysvědčení frekventační – vydávalo se žákům obecných škol, pokud přestupovali na střední školu. Uváděly se v něm jen známky z náboženství, vyučovacího jazyka a z počtů.
Rovněž v průběhu školního roku byli žáci klasifikováni; na obecné škole obdrželi od roku 1870 na konci každého čtvrtletí, tedy 4x ročně, školní zprávu. Známky prospěchu na ní byly psány číslicí a rodiče svým podpisem potvrzovali, že ji četli. Na konci školního roku si ji pak žáci ponechávali.
Na měšťanských školách se pak od roku 1903 vydávalo místo školní zprávy na konci 2. a 4. čtvrtletí již vysvědčení 11 - školní zprávy dostávali tedy žáci do rukou na konci 1. a 3. čtvrtletí a prospěch byl na nich psán slovně.
Definitivním školním a vyučovacím řádem z 29. 9. 1905 byly předepsané jednotné známky jak pro školní zprávy, tak pro vysvědčení. Je však třeba říci, že klasifikační stupně prospěchu byly školním řádem stanoveny odlišně pro školy obecné a pro školy měšťanské. Zatímco pro obecné školy zůstává v platnosti dosavadní klasifikační stupnice prospěchu, která do té doby platila i pro měšťanské školy:
1. velmi dobrý, 2. dobrý, 3. dostatečný, 4. sotva dostatečný, 5. nedostatečný 12 , pro měšťanské školy školní řád z roku 1905 zavádí nám již dobře známé tradiční pětistupňové hodnocení prospěchu:
1. výborný, 2. chvalitebný, 3. dobrý, 4. dostatečný, 5. nedostatečný. 13
Hodnocení mravů, pilnosti a vnější úpravy písemných prací pak školní řád upravoval shodně jak pro obecné, tak i pro měšťanské školy a bylo následující:
mravy: 1. chvalitebné, 2. uspokojivé, 3. zákonné, 4. méně zákonné, 5. nezákonné
pilnost: 1. vytrvalá, 2. náležitá, 3. dostatečná, 4. nestálá, 5. nepatrná
vnější úprava písemných prací: 1. velmi úhledná, 2. úhledná, 3. méně úhledná, 4. neúhledná, 5. nedbalá. 14
Tato úprava pak platila až do roku 1937. Nový školní a vyučovací řád vydaný v tomto roce sjednotil rozdílnou klasifikaci prospěchu na obecných a na měšťanských školách - napříště byla závazná klasifikace prospěchu, která dosud platila pro měšťanské školy. 15 Pro klasifikaci chování pak stanovil stupnici pouze tří známek:
1. chvalitebné, 2. uspokojivé, 3. neuspokojivé. 16
V letech nacistické okupace českých zemí, v době Protektorátu Čechy a Morava, byla výnosem ministerstva školství z 28. 5. 1943, č. 28. 834-II 17 zavedena šestistupňová klasifikace prospěchu: velmi dobrý (1), dobrý (2), uspokojivý (3), dostatečný (4) , sotva dostatečný (5) , nedostatečný (6).
Chování se posuzovalo podle čtyřstupňové stupnice: chvalitebné (1), uspokojivé (2), méně vyhovující (3), nevyhovující (4). 18
Také bylo na základě interní instrukce závazně stanoveno, že s vyznamenáním mohl prospívat pouze jediný žák ve třídě a hodnocení velmi dobré (tedy jedničku) z jednotlivých předmětů na vysvědčení mohou mít maximálně dva žáci ve třídě. 19
Po skončení druhé světové války se naše školství vrátilo k tradiční pětistupňové stupnici hodnocení prospěchu žáků.
V sedmdesátých letech 20. století se ministerstvo školství pokoušelo zrušit klasifikaci žáků v prvním pololetí první třídy; tyto snahy se nesetkaly s příznivým ohlasem ani ze strany učitelů ani z řad rodičů.
Na počátku 90. let si žáci prvních tříd poprvé na svých pololetních vysvědčeních odnášeli nikoliv známky, ale slovní hodnocení svého prospěchu. Upřednostňuje ho i dnes se souhlasem ministerstva školství řada základních škol, nevyjímaje alternativní školy 20, a to především v nižších postupných ročnících.
Podle školského zákona z roku 2004 je prospěch žáka na vysvědčení vyjádřen „…klasifikačním stupněm, slovně nebo kombinací obou způsobů. O způsobu hodnocení rozhoduje ředitel školy za souhlasu školské rady“. 21 Od ledna 2005 se výrazně změnila podoba pololetního vysvědčení prvňáčků – ti již na svém prvním vysvědčení nemají pouze „jednu velkou známku“, ale jednotlivé známky ze všech vyučovacích předmětů.
V průběhu více než dvou století procházelo vysvědčení žáků obecných a měšťanských škol a posléze žáků základních škol rozličnými proměnami a úpravami.
Podstatnější než známky vepsané na vysvědčení by však mělo být to, zda si žáci odnášejí ze školních lavic touhu po poznání, a zda se pro ně stane vzdělání hodnotou, kterou budou ve svých životech stavět na jedno z nejvyšších míst ve svém pomyslném hodnotovém žebříčku.
adamchaloupka
(adam, 22. 11. 2013 18:44)